Rodinná procházka Českým rájem až na hrad Kost

Jednodenní inspirace pro rodinnou procházku Českým rájem

Na sváteční den 8. května jsme si jako rodina dopřáli malý útěk z rutiny – do přírody, klidu a historie. Cílem byl hrad Kost, ale jak to tak bývá, cesta samotná byla tím nejhezčím zážitkem.

Zastávka v Sobotce a poctivý oběd

Výlet jsme začali v Sobotce, kde jsme nechali auto na náměstí. Než jsme vyrazili na trasu, zastavili jsme se ještě na oběd v restauraci Pošta. Do této restaurace se rádi vracíme – mají chutná jídla různého zaměření, krásné posezení uvnitř i venku a dětský koutek, který potěší každého malého výletníka. Obsluha je rychlá a ochotná, takže jsme si mohli v klidu vychutnat jídlo a naladit se na klidnější tempo dne.

S námi byla i naše fenka Lili, a tak nás potěšilo, že je restaurace přátelská ke psům. Seděli jsme na zahrádce a nebyli jsme zdaleka jediní, kdo měl čtyřnohého parťáka s sebou.

Mezi loukami a s Humprechtem v zádech

Po obědě jsme se vydali ze Sobotky po žluté turistické značce, „severní cestou“, směrem k hradu Kost. Čekalo nás přibližně šest kilometrů pohodové chůze krajinou, která už od začátku slibovala víc než jen obyčejný přesun z bodu A do bodu B.

Cesta vedla převážně mezi poli a loukami, jen krátký úsek jsme šli po klidnější silnici. I když jsme po trase nenarazili na žádné naučné tabule, o pozorování a objevování rozhodně nebyla nouze. Příroda si tu vystačila sama. V jednu chvíli se před námi otevřelo panorama s výhledem na Trosky – opravdu nádherný pohled, u kterého si člověk skoro až říká, že kdyby měl být někde první romantický piknik nebo rande, bylo by to přesně tady. 🙂 Na tom místě stála i dřevěná lavička – úplně vybízela k tomu, se na chvíli zastavit, ztišit se a jen tak být.

Cestu lemovaly rozkvetlé louky s pestrou směsicí lučních květin, ovocné stromy a sady, z nichž některé už nesly drobné zelené plody. Všude kolem zpívali ptáci, a i když cesta nebyla nijak náročná a prakticky jsme nešli do kopce, stejně jsme s klukama dělali spoustu zastávek.

Většinou to byli oni, kdo určoval rytmus – chtěli se kochat, pozorovat brouky, hrabat se v hlíně, bojovat s klacky nebo si prostě jen tak hrát. A samozřejmě Eliáš – ten si bez zastávky na svačinu neumí představit žádný výlet. Vlastně jich potřebuje několik. 😊

Trasa po žluté značce byla po celou dobu velmi dobře značená, takže jsme se mohli v klidu nechat vést a soustředit se na vnímání okolí. Cestou jsme narazili i na jednu velkou mapu Českého ráje, u které jsme se na chvíli zastavili. Byla to ideální příležitost ukázat klukům, kde právě jsme a kam míříme.

Jediné místo, které nás na chvilku zmátlo, bylo u nádraží v Libošovicích. Značení tam vedlo přes úsek, který byl uzavřený, označený kamerovým systémem a působil dojmem soukromého pozemku. I navigace v mobilu nás vedla tímto směrem, což napovídá, že tudy dříve skutečně vedla oficiální trasa, ale časem byla zřejmě znepřístupněna.

Nijak nám to ale nevadilo – zvolili jsme drobnou zacházku, asi sto metrů po okraji pole, a během chvilky jsme se zase napojili na správnou trasu a pokračovali dál.

Celou cestu na hrad Kost nás zezadu doprovázel Humprecht. Byl pořád někde za námi – jako připomínka toho, odkud jsme vyšli.

Došli jsme ke Kosti

Cesta na hrad nám s dětmi a naším pomalým tempem trvala lehce přes dvě hodiny. Hrad Kost jsme ale spatřili opravdu až těsně před příchodem – skoro jako by se schovával. Na rozdíl od většiny hradů, které stojí vysoko na kopci a vidíte je z dálky, je Kost ukrytý v údolí. To mu dodává zvláštní kouzlo a příchod k němu působí trochu jako překvapení.

Nutno dodat, že než jsme ho konečně zahlédli, padla otázka „Kde je ten hrad?“ asi tak tisíckrát. Kluci už byli přesvědčení, že si z nich děláme legraci a žádný Kost vlastně neexistuje.

Pro mě má navíc hrad Kost i osobní kouzlo – je to místo, které si pamatuju už z dětství. Byli jsme tu několikrát, když jsme s našimi jezdili po Českém ráji stanovat nebo na tábory. Spousta našich výletů tehdy vedla právě sem, ke Kosti, nebo alespoň kolem něj. O to silnější pro mě bylo vrátit se sem teď – s vlastními dětmi.

Bylo ale znát, že hlavní sezóna ještě nezačala. Lidí bylo tak akorát – žádné davy, žádné tlačenice. Před hradem nestály typické letní stánky, které si pamatuju z minulých návštěv. Tentokrát tu byly otevřené jen dvě restaurace s vnitřním i venkovním posezením a jeden malý stánek s točenou zmrzlinou.

Prohlídka i se psem? Na Kosti ano

Prohlídku jsme původně ani neplánovali, protože jsme s sebou měli Lili. O to větší bylo naše překvapení a radost, když jsme zjistili, že psi na hrad mohou – bez ohledu na velikost, pokud jsou na vodítku a nejsou agresivní. To nám přišlo jako opravdu skvělé gesto, zvlášť když vezmeme v úvahu, kolik lidí dnes vyráží na výlety se svými čtyřnohými parťáky.

Na Kosti si můžete vybrat z několika prohlídkových okruhů – v nabídce jsou celkem čtyři, podle zájmu a časových možností. My jsme zvolili ten základní, přibližně hodinový, což bylo tak akorát i pro naše kluky.

Zpátky do Sobotky – výlet ještě nekončil

Když jsme si užili prohlídku i chvíle v podhradí, vydali jsme se zpět do Sobotky. Zvolili jsme jinou cestu – opět po žluté značce, ale po „jižní“ trase, jen v opačném směru než při příchodu. Tahle trasa byla delší, měřila přibližně sedm kilometrů, a také výrazně frekventovanější – potkávali jsme víc turistů než cestou k hradu.

Cesta zpět vedla údolím Plakánek – jedním z nejznámějších a nejmalebnějších míst v Českém ráji. Už samotný název zní trochu pohádkově, a není divu, že v dětech vzbuzoval otázky. Na prohlídce jsme se dozvěděli, odkud ten zvláštní název pochází. Prý pochází od štiplavého kouře, který se v údolí zvedal při pálení dřevěného uhlí. Když lidé tímto údolím procházeli, dráždil je kouř z pálení dřeva tak silně, že jim tekly slzy z očí. Právě kvůli tomu se začalo říkat, že údolí „pláče“ – a název Plakánek byl na světě.

Cestou jsme procházeli kolem několika rybníků, které lemovaly vysoké skály a les. Voda sice nebyla nijak průzračná, ale ryby v ní byly vidět na první pohled – a nebylo jich málo. Klukům se tahle „přírodní atrakce“ moc líbila, a tak jsme se na chvíli zdrželi.

Po cestě jsme narazili na několik naučných tabulí různého zaměření – o místní přírodě, historii i krajině. A to bych nebyla já, kdybych si to nechala jen pro sebe. U každé jsme se na chvíli zastavili, s klukama jsme si povídali, co už znají, co je překvapilo, a měli jsme takové malé „výukové okénko“. Občas s úsměvem říkám, že učitelka se ve mně nezapře – a tady to opět platilo.

Co nás na zpáteční cestě opravdu zaujalo, byl starý mlýn, u kterého se natáčela známá pohádka S čerty nejsou žerty. Kluci si místo nijak nevybavovali, takže jsme si hned řekli, že až pohádku zase někdy pustíme, musíme jim tu scénu ukázat.

My s Alešem jsme místo poznali hned a zavzpomínali na děj. A co vy – vybavujete si, kde se v pohádce tenhle mlýn objevuje? 😊

Jak cesta ubíhala, únava u kluků začínala být znát. Nejvíc v místech, kde se šlo po silnici – i když nebyla vůbec rušná, působila na děti asi o něco delším dojmem. V dálce se občas objevil zámek Humprecht, ale klukům už to připadalo nekonečné. Měli pocit, že do Sobotky snad nikdy nedojdeme. 😀

Mně a Alešovi se ale tahle část cesty líbila. Šli jsme kolem polí a luk, všude byl klid a ticho – úplně jiná atmosféra než u hradu. Takové to pomalé plynutí, kdy člověk jen jde a vnímá okolí.

Kluci sice ke konci trochu brblali, že je bolí nohy a že to snad nikdy neskončí, ale nakonec se kousli a hezky ťapkali až na náměstí k autu. V tu chvíli už bylo znát, že mají dost, ale zvládli to. Následovalo velké poplácání po ramenou, uznání a pár pyšných úsměvů – od nich i od nás. Ten pocit, když dítě ví, že něco dokázalo, za to vždycky stojí. 🙂

Malé shrnutí na závěr

Pokud hledáte výlet, který zvládnou i děti, ale zároveň nabídne přírodu, trochu historie, zmrzlinu i prostor na povídání a objevování, trasa ze Sobotky na hrad Kost je skvělá volba. Díky možnosti projít tam i zpět dvěma různými cestami si výlet můžete krásně zpestřit.

Nezapomeňte si s sebou vzít svačinu, dostatek pití a klidně i dalekohled nebo lupu – děti se rády zastaví u každé tabule, rybníka nebo brouka. A pokud máte pejska, vezměte ho s sebou – hrad Kost je jedním z mála, kde s vámi může i na prohlídku.

A jestli chcete ještě něco navíc? Zkuste před výletem pustit dětem pohádku S čerty nejsou žerty. Možná pak poznají i ten slavný mlýn… nebo aspoň budou překvapeni, že to celé opravdu existuje. 🙂