Naše výuka má víc podob – jednou z nich je příroda

Když se řekne škola, většina z nás si představí třídu, tabuli, lavice nebo třídní koberec. Ano, i to je moje realita. Zároveň ale pravidelně zahrnuji do výuky také učení venku – celoročně a smysluplně. A děti ho milují.

Naše škola v Jablonném v Podještědí tuto oblast velmi podporuje, a díky tomu mám skvělé podmínky k tomu, abych dětem mohla nabídnout pestré příležitosti k růstu – nejen ve třídě, ale i venku.

Učení venku se více než v předchozích letech věnuji naplno poslední dva roky. Za tu dobu jsem získala mnoho zkušeností, ale zároveň vím, že jsem stále na cestě a pořád se učím – společně s dětmi, s každou další hodinou strávenou venku.

Neustále zkouším nové způsoby, hledám, jak co nejlépe propojit učivo s tím, co venku společně zažíváme. Někdy něco nevychytám, ale právě tyhle momenty mě posouvají dál. Příprava na venkovní výuku mi často zabere mnohem víc času než běžné hodiny ve třídě. I když nám příroda sama nabízí spoustu inspirace a učí děti přirozeně, vnímám, že obzvlášť pro mladší děti je důležité, aby měly určité vedení, strukturu a oporu. Přemýšlím proto, jak aktivity nastavit tak, aby pro ně byly uchopitelné, srozumitelné, aby se jim propojily s tím, co už znají – ať už ze života, z předchozí výuky nebo z vlastních zážitků. Věřím, že právě v tomto propojení vzniká smysl.

Zároveň ale cítím, že ne vždy je potřeba mít přesně daný plán. Někdy stačí vyrazit jen tak – s otevřeností a důvěrou v dětskou zvídavost. Nechat je objevovat svět svým tempem, vnímat, co je zaujme, co si chtějí zkusit, na co se zeptají. I v tom je obrovská hodnota. A právě tohle střídání – mezi vedením a volností – považuju za jeden z největších darů, které nám venkovní výuka nabízí.

Bádání a učení venku – podobné, a přesto jiné

V průběhu času jsem si začala víc uvědomovat rozdíl mezi tím, kdy se s dětmi „jen“ učíme venku, a kdy se pouštíme do skutečného bádání. I když se tyto dvě roviny často prolínají, pro mě osobně mají trochu odlišný charakter a cíl – a každá má ve výuce své místo.

Bádání vnímám jako proces objevování a zkoušení, který vychází z dětské zvídavosti. Nejde mi o správné odpovědi, ale o otázky, které si kladou samy děti, a o jejich pokusy najít odpověď vlastní cestou. Pracuji s malými dětmi, a právě proto je pro mě důležité, aby si věci mohly samy osahat, pozorovat, zkoumat. Třeba když jsme zkoumali, jak vypadá sníh a sněhová vločka, co se stane, když na sníh nalejeme teplou vodu, nebo jestli má sníh vždy stejnou barvu a strukturu. Děti přicházely s nápady, zkoušely, porovnávaly a přitom si přirozeně rozvíjely schopnost pozorování a vyvozování.

Učení venku zase chápu jako výuku s konkrétním cílem, která se jen přenese do jiného prostředí. Například když trénujeme skládání slov z přírodnin, porovnáváme množství předmětů nasbíraných v přírodě, nebo běháme diktátovou běhačku, při které děti musí nejen psát správně y/i, ale také si informace zapamatovat a přenést je v pohybu. Pracujeme na konkrétním učivu, ale zároveň se hýbeme, jsme venku, dýcháme čerstvý vzduch – a to všechno se do výsledku promítá.

Obě formy výuky se krásně doplňují. Někdy je potřeba víc vést, jindy stačí nechat prostor pro zvídavost. A právě to střídání – mezi vedením a volností – přináší dětem nejen nové poznatky, ale hlavně radost z učení, která je opravdová a hluboká.

Někdy batoh plný pomůcek, jindy jen prázdné ruce

To, co si s sebou ven bereme, se vždy odvíjí od toho, co chceme s dětmi zažít. Někdy stačí jen otevřené oči, deka a pár nasbíraných přírodnin. Jindy je výprava ven promyšlenější a připravuji si i pomůcky, které dětem pomáhají lépe pozorovat, zkoumat a zapisovat.

Nejčastěji používáme:

Při bádání často využíváme právě tyto pomůcky. Děti si díky nim mohou kreslit, psát poznámky, vyplňovat pracovní listy nebo si zapisovat vlastní postřehy a objevné nápady. Vybavení ale nikdy není cílem samo o sobě – je to jen prostředek, který jim pomáhá vidět víc, přemýšlet víc a vnímat víc.

Zároveň vím, že pomůcky nejsou to nejdůležitější. I bez nich můžeme s dětmi zažít plnohodnotnou venkovní výuku. Mnoho pomůcek si také snadno vyrobíme sami – z dostupných materiálů, s pomocí dětí, nebo úplně jednoduše z toho, co máme po ruce. A i když někde nejsou k dispozici finance na nákup vybavení, to nejcennější – příroda, čas a dětská zvídavost – je dostupné každému. Pomůcky nám mohou pomoci, ale nejsou podmínkou. Důležité je chtít jít ven, vnímat svět kolem sebe a nechat děti objevovat.

Ne výjimečně, ale pravidelně

Venkovní učení se u nás nestává jen občasným zpestřením. Jeden den v týdnu chodíme ven pravidelně – a to po celý školní rok. Samozřejmě ne vždy to vyjde podle plánu. Ve škole máme i další formy inovativního učení, jako jsou centra aktivit, projektová výuka nebo vrstevnické učení, a k tomu i celou řadu dalších akcí, které se u nás konají v hojném počtu po celý rok. Někdy je opravdu náročné všechno propojit a skloubit. Ale venkovní výuku se snažím zařazovat co nejčastěji – protože děti to venku zkrátka baví.

Jedeme to celoročně – pokud nejsou extrémní podmínky. I v zimě jsme venku, byť třeba jen kratší dobu nebo jiným způsobem. S jarem ale přichází další možnosti a už teď mám v plánu být s dětmi venku ještě častěji než jednou týdně.

Objevná cesta s kartičkami v kapse

Zrovna nedávno jsme s dětmi zažili krásné dopoledne při aktivitě, která je jednoduchá na přípravu, ale nabízí spoustu prostoru pro pozorování, přemýšlení i týmovou spolupráci.

Děti jsem rozdělila do skupinek po čtyřech (dle počtu ve třídě). Každá skupina ode mě u školy dostala sadu kartiček s výzvami typu:

Kartičky jsem si předem připravila – vyrobila jsem je na počítači a vytiskla v pěti různých barvách podle počtu skupin. Ale úplně stejně dobře se dají vytvořit i ručně – stačí kousek kartonu, barevný nebo obyčejný papír. Je fajn si je případně zalaminovat, aby déle vydržely, zvlášť pokud je plánujete používat opakovaně.

Potom jsme vyrazili a cestou už děti vnímaly okolí úplně jinak. Sbíraly, hledaly, porovnávaly – každá skupina objevovala to své. Když jsme dorazili do cíle, což bylo malé zázemí u lesa, rozložily si kartičky a přiřadily k nim nalezené „poklady“. Společně jsme si pak jednotlivé věci představili a povídali si o tom, co koho nejvíc zaujalo, co bylo nejtěžší najít, co nejzajímavější, nebo čím se skupinky od sebe lišily.

Tahle aktivita je krásným příkladem toho, co vnímám jako učení venku – tedy výuku s konkrétním záměrem, která se odehrává mimo klasickou třídu, ale má jasný cíl a strukturu.

Naše oblíbená badatelská klasika: pozorování hmyzu

Jedna z aktivit, ke které se s dětmi často vracíme, je pozorování hmyzu v přírodě. Děti milují, když mohou sledovat zblízka, co se skrývá v trávě – od mravenců přes broučky až po pavoučky nebo třeba slimáky.

Vybavíme se kelímky s lupou, lupami a pinzetami – a vyrazíme do míst, kde to „žije“. Děti se rozprchnou mezi trávu, keře nebo k pařezům a začnou objevovat. Brzy se ozývá nadšené: „Mám mravence!“, „Tenhle má krovky!“, „Pavouček! Ale ten má víc nohou, že jo?“ A spousta dalších zvídavých otázek a nadšených výkřiků zní kolem nás.

Každé naše pozorování je trochu jiné. Někdy si děti jen tak sednou do trávy a mezi sebou si ukazují, co našly, ptají se mě, navzájem se překřikují, sdílí své objevy – a já to nechávám volně plynout. Jindy to víc zacílím. Třeba jim dám prostor nakreslit nalezeného tvorečka, popsat ho, nebo hledáme v knížkách, co by to mohlo být. Vždy záleží na tom, jak to zrovna cítím, jaké jsou děti naladěné, kolik máme času… a co zrovna venku vznikne samo. A to mě na tom baví – že to nikdy není stejné.

Objevujeme i doma – s kluky, po svém, kdykoliv to jde

A tohle všechno – objevování, pozorování, ptaní se, vnímání světa kolem – nemusí zůstávat jen ve škole. Dá se úplně jednoduše přenést i domů.

I my s kluky rádi trávíme čas venku. Sledujeme, co roste, co leze, co se mění. Sbíráme kamínky, stavíme domečky z klacíků, díváme se na broučky… a občas z toho vznikne i spontánní poznávání nebo zvídavá otázka. Není v tom plán, cíl ani výstup – jen společný čas venku, který má smysl. A já věřím, že právě tohle si děti nesou dál.

Učení venku mi dává smysl. Je to prostor, kde děti rostou jinak – volněji, přirozeněji, bez spěchu. A i když je někdy potřeba víc přemýšlet, jak všechno uchopit, a jindy to naopak nechat plynout, vím, že každý takový den za to stojí. Stačí málo – jedno ráno, malá zastávka, pár kroků do lesa. A děti mají příležitost vidět, vnímat a objevovat svět kolem sebe tak, jak to jinde nejde.

Spoustu těchto drobných venkovních nápadů sdílím i průběžně na svých sociálních sítích. Najdete mě na Instagramu a Facebooku, kde sdílím konkrétní aktivity z praxe, které se dají snadno přenést do výuky nebo domů.