Jak se ptát dětí, aby nám opravdu vyprávěly

Když změníme způsob, jak se ptáme, děti se s námi otevřeně podělí o své zážitky.

Určitě to znáte taky. Přijdete domů, zeptáte se dítěte: „Tak co bylo ve škole?“ A odpověď? Většinou jen krátké „dobře“, nebo dokonce „nic“. Přiznám se, mně to vždycky hodně vadilo. Jsem totiž rodič, který chce vědět víc – jaký byl den, co se povedlo, co bylo těžké i co děti bavilo. Jenže klasickou otázkou jsem se k ničemu z toho nikdy nedostala. Odpovědi zůstávaly jednoslovné a já byla pořád stejně zvědavá.

Můj mladší syn Eliáš nastoupil letos do první třídy a já byla zvědavá, jak bude reagovat na klasickou otázku „Tak co bylo ve škole?“. První týden jsem se ptala schválně úplně stejně – a dostávala jsem ty samé stručné odpovědi. Pro mě žádné překvapení, ale uvědomila jsem si, že spousta rodičů možná ani neví, že právě proto se od dětí často nic víc nedozví.

Zjistila jsem, že když změním způsob, jak se ptám, změní se i odpovědi. A právě tehdy se začaly objevovat celé příběhy, detaily i emoce, které bych jinak neslyšela. Sdílím to s vámi, protože věřím, že to může pomoct i vám.

Proč děti na obecné otázky neodpovídají?

Možná si říkáte: proč vlastně dítě neřekne víc, když se ptáme? Vždyť přece zažilo celý den plný událostí! Jenže problém není v tom, že by nechtělo mluvit. Důvod bývá často úplně jiný.

  • Otázka je moc obecná
    Když se zeptáme „Jak bylo ve škole?“, dítě má před sebou tolik možností, že neví, kde začít.
  • Děti jsou unavené
    Po vyučování potřebují spíš vypnout než znovu „odříkávat“, co všechno se dělo.
  • Neví, co je pro nás důležité
    To, co dítě považuje za samozřejmost, by nám přitom připadalo zajímavé.
  • Otázka je moc obecná
    Když se zeptáme „Jak bylo ve škole?“, dítě má před sebou tolik možností, že neví, kde začít.
  • Děti jsou unavené
    Po vyučování potřebují spíš vypnout než znovu „odříkávat“, co všechno se dělo.
  • Neví, co je pro nás důležité
    To, co dítě považuje za samozřejmost, by nám přitom připadalo zajímavé.

Od té doby už se neptám obecně, ale hledám způsoby, které dítěti otevřou prostor k vyprávění. A rozdíl je obrovský.

Proč záleží i na těch malých věcech

Často máme tendenci ptát se dětí hlavně na známky – a podle toho je pak chválit nebo kárat. Jenže takové rozhovory bývají spíš jednostranné a dítě se rychle naučí odpovídat co nejstručněji. Když se ale začneme zajímat i o běžné každodenní věci – co ho rozesmálo, s kým si hrálo, co ho překvapilo – dítě cítí, že nám záleží na něm samotném, ne jen na jeho výsledcích. Právě tahle pozornost, dlouhodobě a opakovaně, vytváří mezi rodičem a dítětem důvěru a pocit bezpečí.

Takové rozhovory mají obrovský dopad do budoucna. Když si dítě zvykne, že s ním mluvíme o drobnostech a že mu nasloucháme bez hodnocení, naučí se nám důvěřovat. A pak je mnohem větší šance, že se nám jednou otevře i ve chvílích, kdy půjde o něco opravdu důležitého.

Pro mě je jedním z nejdůležitějších rodičovských cílů budovat s dětmi důvěru. U Aleše, který je teď ve 4. třídě, už vnímám, že ji mezi sebou máme. Přichází za mnou, když něco prožívá – ať už jde o radost, nebo o obavy. Nedávno se třeba večer rozplakal po školní přednášce o anorexii. Bál se a chtěl to se mnou probrat. Byla jsem vděčná, že se otevřel a svěřil mi své pocity. Takové chvíle jsou pro mě potvrzením, že náš vztah stojí na pevném základě, na kterém můžeme stavět i do dalších let – včetně období puberty, kdy je vzájemná důvěra obzvlášť důležitá.

Otázky, které děti opravdu rozmluví

Možná si říkáte – dobře, ale jak se tedy ptát? Tady je seznam otázek, které sama používám a opravdu mi fungují. Vyberte si z nich ty, které vám budou blízké, a zkuste je doma – uvidíte, jak velký rozdíl dokáže udělat jinak položená otázka. Nemusíte je použít všechny, někdy úplně stačí vybrat jen jednu a rozhovor se rozvine sám.

  • Co bylo na dnešku nejlepší?
  • Co tě dnes překvapilo?
  • Co nového ses dnes naučil/a?
  • Co bys chtěl/a, abych o tvém dni věděl/a?
  • Bylo něco, co ti dnes vůbec nešlo?
  • Co ti dnes připadalo těžké, ale zvládl/a jsi to?
  • Co ti dnes udělalo radost?
  • Co tě dnes zklamalo?
  • Co bys dnes změnil/a, kdybys mohl/a?
  • Na co bys chtěl/a být zítra připravený/á?
  • Co by sis přál/a, aby se zítra stalo znovu?
  • S kým ses dnes nejvíc bavil/a?
  • Kdo ti dnes nejvíc pomohl?
  • Komu jsi dnes pomohl/a ty?
  • Byl někdo smutný nebo veselý? Co se stalo?
  • Co pro tebe bylo dnes nové?
  • Co ti přišlo nejlehčí?
  • Kdybys nakreslil/a obrázek svého dne, co by na něm nesmělo chybět?
  • Jaká část dne ti přišla úplně zbytečná?
  • Byla nějaká chvíle, kdy ses cítil/a trapně nebo nejistě?


Nemusíte se samozřejmě ptát na všechny otázky každý den – ani já to tak nedělám. Vždycky vybírám podle situace, nálady, toho, co se chci dozvědět, i podle toho, jak je dítě naladěné a kolik máme času. Berte to spíš jako zásobárnu, do které můžete kdykoli nahlédnout a vybrat si tu pravou otázku pro daný okamžik.

Závěrem

Povídání s dětmi je něco, co se snadno ztratí ve spěchu každodenního života. Přitom právě tyto chvíle jsou základem důvěry a vztahu, na kterém můžeme stavět i do dalších let. Zkuste si dnes vybrat jednu jedinou otázku z této zásobárny a položte ji večer u večeře nebo před spaním. Možná vás překvapí, jak moc se dítě dokáže otevřít – a jak krásné rozhovory díky tomu vzniknou. ♥

Jsem průvodkyně dětí na jejich cestě vzděláváním, zaměřuji se především na předškoláky a děti prvního stupně. Pomáhám jim růst, nacházet radost z učení a rozvíjet dovednosti pro život. Zároveň podporuji učitele i rodiče sdílením ověřených tipů a materiálů, které zpestří výuku ve škole i doma a podpoří přirozenou motivaci dětí. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Objevte, jak připravit dítě na zápis s lehkostí a radostí.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
    • Žádné rubriky
  • Potkáme se na Facebooku